Desítky tisíc pomocníků na střeše Děkanátu: lékařská fakulta má vlastní včely i fakultní med
Jen pár metrů nad kancelářemi děkanátu žije malá včelí říše. Dva úly, zhruba sto tisíc včel a letos už také první desítky kilogramů vlastního medu. Za neobvyklým projektem stojí profesor Pavel Danihelka z Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví, který věří, že moderní lékařská fakulta nemá pečovat jen o zdraví lidí, ale také o přírodu kolem sebe.
Nápad vznikl zhruba před dvěma lety, když jsem se po práci procházel krásným parkem okolo naší fakulty a uvědomil jsem si, že tu máme krásný kousek přírody se stromy a rostlinami, ale že je vidět málo hmyzu na opylení, a nejen na něj. Tehdy mě napadlo, že bychom mohli vytvořit něco, co přesahuje samotné včelaření, a to koncept zdravé, zelené a udržitelné lékařské fakulty. To krásně zapadá i do myšlenky One Health, kterou prosazuje Světová zdravotnická organizace. Zdraví lidí totiž úzce souvisí se zdravím zvířat i životního prostředí. Rok jsem kolegům vysvětloval, že včely nejsou nebezpečné a že člověka bezdůvodně nenapadají. Loni v létě jsme pak na střechu umístili první dvě včelstva. Velkou podporu jsem měl i v panu děkanovi, který pomohl najít ideální místo, a dokonce se podílel na jejich zabydlování. Byla to jeho úplně první včelařská zkušenost.
Zatím tam máme dva velké úly a jeden maličký, kde se pokoušíme vychovat další včelstvo. Největší je ve čtyřech „patrech“, tzv. nástavcích, a v současnosti má tak 50 až 60 tisíc včel, druhé je maličko menší, asi 40 až 50 tisíc. Takže v hlavní sezoně žije v obou velkých úlech dohromady přibližně sto tisíc včel. Na jaře se nám navíc jedno včelstvo vyrojilo, takže někde v okolí fakulty dnes pravděpodobně žije i jeho divoká „odnož“. Přes zimu se počet včel výrazně sníží, zůstává jich přibližně patnáct až dvacet tisíc v každém úlu.
Včelařský rok začíná v polovině léta, kdy včelstva chystáme na zimu. Pro tenhle čas máme pěkné české slovo „podletí“. Včelám musíme nahradit med, který jsme si vzali, důkladně je nakrmit roztokem cukru a léčit je proti parazitům – kleštíku zhoubnému, zvanému latinsky příhodně Varroa destructor. Zmenšíme jim prostor na dva nástavky a vyměníme staré plásty. Přes zimu je odpočinkový čas, práce začíná v únoru první kontrolou. Pak včelstvo a s ním i intenzita návštěv rostou. Ve vrcholu péče v dubnu a květnu chodím za včelami zhruba každých 10 dnů. Poté nastane čas odměny v podobě vytáčení medu. Vytáčení jsou velké operace, v dobrém roce zaberou celý den koncem května či počátkem června a podruhé počátkem července. Mezitím proběhne pár prohlídek a včelí rok začíná znovu.
Na fakultě máme z prvního vytáčení přes třicet kilogramů květového medu, z druhé sklizně byl med květový i medovicový, známý jako „lesní“.
Moje včelařská historie má dvě fáze. Když jsem byl chlapec, mým největším mužským vzorem byl můj děda, sedlák. Věnoval se mi a díky němu mám k přírodě a zemědělství vřelý vztah. Protože byl také včelař, pomáhal jsem mu a on mě zasvěcoval do tajů včelařství. Pak jsem měl dlouhou periodu bez včel, ale když jsem se přistěhoval ke své manželce na zemědělskou usedlost, začal jsem o včelách uvažovat a mluvit. Než jsem se sám rozhoupal k činu, moji tři sourozenci mi k narozeninám koupili dva úly, ať přestanu mluvit a začnu dělat. A je to, teď mám doma mezi pěti a sedmi úly a k nim ty fakultní. V principu mám včelařství jako koníček, ale přece jen jsem „postižený“ lékařskou fakultou, a tak mě zajímá vztah včel, zdraví a kvality života.
Prakticky všechny včelí produkty mají zdravotní benefity. Existuje dokonce celá disciplína zvaná apiterapie. Pozitivní účinky má med jako strava i na masáže, propolis, pyl, mateří kašička, ale při řádném užití i jed z včelích žihadel nebo dýchání vzduchu z úlu. To ostatně miluji i já, občas si zajdu ke včelám jen přivonět k úlu po jeho otevření. Dělám to spíš pro radost než jako terapii, ale radost vlastně také zlepšuje zdraví. Ve starověkých civilizacích jako Egypt, Řecko i další byly včely symbolem zdraví, plodnosti, čistoty a řádu. Už můj děda říkával, že jen dva druhy tvorů umírají – lidé a včely.
Vlastně ani ne, snad s výjimkou toho, že na hladké střeše jsou vidět včely, které umřely a v trávě by vidět nebyly. Jenže taková letní včela je „turbo“, a tak žije jen 4 až 6 týdnů, takže je to přirozené.
Ano a mám z toho velkou radost. Nejenže se na včely bylo podívat už kolem dvaceti lidí včetně pana ředitele fakultní nemocnice, ale těší mě, že mi s včelami chodí pomáhat také kolegové z fakulty a studenti. Snad se náš koncept „zdravá, zelená a udržitelná lékařská fakulta“ uchytí a rozšíří.
Včela bodnutím žihadla přijde o život, takže to dělá opravdu jen tehdy, když jí přimáčknete nebo když brání svůj úl. Žihadlo používá opravdu jen jako poslední možnost. Navíc včelaři u nás usilují o vyšlechtění velmi mírných včel a daří se jim to. Naše včely nejsou nebezpečné, někdy k nim dokonce chodím úplně bez ochrany.
Asi nejvíc mě na včelách fascinuje to, že když se na včelstvo budeme dívat jako na „superorganismus“, tedy že základní jednotkou je včelstvo, a ne jednotlivá včela, uvidíme obraz velmi podobný savcům. Tepelná homeostáza pro nejcitlivější část, u včelstva je to rostoucí plod, je udržována na 35 stupních s tolerancí jednoho stupně. Další generaci krmí „mlékem“, které připravují a distribuují dělnice. Rozmnožování probíhá formou rojení jen zřídka a „potomek“ dostane do vínku kompletně vybavenou domácnost: nová matka zůstává v úlu a stará matka s částí včel odletí a nechá jí úl i polovinu včel.
Zatím máme tři, ale asi přibydou. Ptáci v parku kolem fakulty jsou a hledají, kde hnízdit. Někteří dokonce v zateplení naší fasády. Budky jsou lepší. A účel je jednoduchý: krása a biodiverzita. Pestrý ekosystém je totiž nejen krásnější, ale také odolnější vůči stresu a změnám. Umí se lépe přizpůsobit a znovu se vzpamatovat. Právě tomu se říká resilience – a je to vlastnost, kterou potřebujeme posilovat nejen v přírodě, ale i v naší společnosti. Ostatně právě resilience se odborně věnuji už více než dvacet let.
Zveřejněno / aktualizováno: 11. 08. 2026
