„Někdy vám život změní právě nečekané příležitosti,“ říká hostující profesor Viktor Szeder
Ze Slovenska přes pražskou lékařskou fakultu až na prestižní Kalifornskou univerzitu v Los Angeles (UCLA). Profesor Viktor Szeder dnes patří mezi špičkové odborníky v neurointervenční medicíně. Jeho cesta do Ameriky ale nebyla předem naplánovaným příběhem úspěchu. Jako lékař ze střední Evropy rozhodně neměl po příletu za oceán „na růžích ustláno,“ což ho vedlo k ještě větší disciplíně a důkladnější přípravě. „Byly chvíle, kdy jsem si připadal jako outsider,“ vzpomíná v rozhovoru pro ostravskou lékařskou fakultu, na které působí jako hostující profesor. Co oceňuje na americkém akademickém prostředí? Proč tolik času a energie věnuje vzdělávání mladých lékařů? A co by dnes poradil svému mladšímu já? Odpověď vás možná překvapí...
Do Spojených států mě přivedl výzkum, nikoli předem promyšlený plán vybudovat si medicínskou kariéru v Americe. Už během studia medicíny v Praze mě začaly fascinovat neurovědy a zapojil jsem se do základního vědeckého výzkumu. Díky tomu se mi nakonec otevřela příležitost věnovat se výzkumu v Bostonu. Tehdy by mě rozhodně nenapadlo, že se jednou stanu neurointervenčním lékařem a profesorem na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA). Jednoduše jsem měl radost z možnosti pracovat v inspirativním vědeckém prostředí, osvojit si nové metody a zjistit, kam mě tato zkušenost zavede. Jedna příležitost postupně vedla k další – z Bostonu do Milwaukee, následně ke klinickému vzdělávání, do New Yorku a nakonec do Los Angeles. Když se ohlédnu zpět, myslím, že právě to je na lékařské kariéře jedna z nejzajímavějších věcí. Někdy vám život změní právě ty příležitosti, se kterými jste vůbec nepočítali.
Příjezd do Spojených států s lékařským diplomem z Prahy byl vzrušující, ale zároveň mě naučil velké pokoře. Musel jsem si osvojit mnohem víc než jen nový jazyk. Potřeboval jsem pochopit odlišnou lékařskou kulturu – způsob komunikace v týmech, rozhodovací procesy, zapojení pacientů a jejich rodin i to, jak velký důraz se klade na vlastní iniciativu a ochotu otevřeně vyjádřit svůj názor. Dokonce i známé klinické situace najednou působily nezvykle, protože očekávání i zavedené postupy byly jiné.
Jako absolvent zahraniční lékařské fakulty jsem si často uvědomoval, že si nejprve musím získat důvěru ostatních, než dokážou plně ocenit, čím mohu přispět. Byly chvíle, kdy jsem si připadal jako outsider. Pozorně jsem naslouchal, opakovaně si ověřoval vlastní rozhodnutí a pracoval tvrději, než jsem si kdy dokázal představit, abych prokázal, že tam patřím. Nikdy jsem ale nedovolil, aby se tento pocit stal mou nevýhodou. Naopak mě vedl k větší disciplíně, důkladnější přípravě a schopnosti využít každou příležitost k učení. Na americkém akademickém prostředí si dodnes vážím jedné věci: pokud máte výsledky, iniciativu a jste ochotni na sobě pracovat, můžete uspět bez ohledu na to, odkud pocházíte. Nemůžete vždy ovlivnit, odkud startujete. Ale můžete ovlivnit, jakým směrem se vydáte.
Práce na UCLA je náročná, ale zároveň nesmírně inspirativní. Jste obklopeni mimořádně talentovanými lidmi, kteří usilují o zlepšování péče o pacienty, rozvoj výzkumu a vzdělávání budoucích lékařů. Jejich odborná úroveň vytváří vysoká očekávání, ale současně vás motivuje k neustálému profesnímu růstu. Nejvíce si cením vzájemné spolupráce. V neurointervenční medicíně spojují své odborné znalosti neurologové, neurochirurgové, neuroradiologové, anesteziologové, zdravotní sestry a další specialisté, aby společně dosáhli co nejlepších výsledků léčby. Tuto práci nikdo nemůže dělat sám.
Ano. Cítím velkou odpovědnost za to, abych jim předával své zkušenosti, podporoval jejich rozvoj a pomáhal je připravit na náročné situace, kterým budou čelit při samostatné praxi. Mentoring je ale oboustranný vztah. Jejich zvídavost, otázky a energie mě udržují ve střehu a často mě přimějí znovu se zamyslet nad tím, jak k určitému problému přistupuji. Učit mladé lékaře je nejen obohacující, ale zároveň mě to nutí neustále se dále vzdělávat. Skloubit klinickou péči, výzkum, výuku a administrativní povinnosti není jednoduché, ale právě tato rozmanitost činí práci tak naplňující. Neustále se učíte od kolegů, pacientů, z náročných případů i od nastupující generace lékařů. Na UCLA totiž špičková úroveň není něco, čeho jednou dosáhnete a máte hotovo. Je to závazek, který musíte naplňovat každý den.
Zajímavé je, že si nemyslím, že by existoval jeden takový zásadní okamžik. Akademická medicína má jednu zvláštní vlastnost: pokaždé, když máte pocit, že se blížíte k cíli, cílová čára se zase o kus posune. Významnými milníky pro mě bylo získání akademické pozice na UCLA a později jmenování profesorem. Pocházím z malého města na Slovensku a nikdy by mě nenapadlo, že se v americké akademické medicíně dostanu až na tuto úroveň. Obrovskou roli v tom všem sehrála moje žena. Seznámili jsme se už na lékařské fakultě, dnes je gynekoložkou a porodníkem. Prošli jsme společně stěhováním do nové země, budováním kariér i rodiny. Upřímně nevím, jestli bych bez její podpory dokázal to, co se mi podařilo. Dnes mi největší radost přinášejí jiné věci než akademické tituly nebo uznání. Když se podaří pomoci vážně nemocnému pacientovi. Když vidím úspěchy lékařů, které jsem učil. Nebo když mohu mladému člověku pomoci na jeho cestě k medicíně. To, že pocházím z prostředí Slovenska a České republiky, mě naučilo nikdy nepovažovat příležitosti za samozřejmost. Profesní dráha se neměří jen tím, jak daleko se člověk dostane, ale také tím, kolika lidem dokáže cestou pomoci.
S tlakem se naučíte pracovat. Ale myslím, že byste si na něj nikdy neměli zvyknout úplně. Často ošetřujeme pacienty s akutní cévní mozkovou příhodou, prasklým mozkovým aneurysmatem nebo jinými život ohrožujícími stavy. Někdy máte na rozhodnutí jen několik minut. A rozdíl několika milimetrů může znamenat úspěšný zákrok, nebo velmi vážnou komplikaci. Zkušenosti vám pomáhají zachovat klid. Naučíte se předvídat komplikace, přemýšlet systematicky a nenechat se ovládnout emocemi. Ale respekt k tomu, co je v sázce, nesmíte nikdy ztratit. Říkám si, že den, kdy přestanete vnímat závažnost svých rozhodnutí, je možná dnem, kdy byste se měli zamyslet, jestli tuhle práci ještě máte dělat. Naštěstí na to nikdy nejsme sami. Mít kolem sebe zkušený a dobře připravený tým znamená obrovský rozdíl.
Především rodina, sport a naši tři psi. Máme tři děti, takže o nedostatek aktivit rozhodně není nouze. Jejich sportovní zájmy, koníčky a všechno, co se kolem nich děje, mi každý den připomínají, že svět je mnohem větší než medicína. Sám rád hraji tenis a fotbal, běhám a snažím se co nejvíc hýbat. Baví mě také turistika a běhání se psy. Pobyt venku je pro mě jeden z nejlepších způsobů, jak si vyčistit hlavu. A musím říct, že je docela osvěžující stát na tenisovém kurtu a řešit, že jste pokazili úplně jednoduchý úder. V tu chvíli je to váš největší problém. Žádné komplikované mozkové aneurysma. Jen vy, raketa a míček, který letěl úplně jinam, než měl. Myslím, že mít život i mimo medicínu je zásadní. Nejen proto, abyste byli spokojenější jako lidé, ale také proto, abyste mohli být lepšími lékaři.
Takových momentů bylo několik. Jedním z nejtěžších bylo rozhodnutí opustit slibně rozjetou výzkumnou a klinickou kariéru a znovu nastoupit do klinické přípravy ve Spojených státech. V podstatě jsem se rozhodl začít znovu. Přede mnou byly další roky rezidenčního a specializačního vzdělávání. A samozřejmě jsem si kladl otázku, jestli to celé dává smysl. Jestli to stojí za tu obrovskou investici času a energie...Pochybnosti ale přicházejí i v každodenní medicíně. Když se setkáte s mimořádně složitým případem nebo výsledek léčby není takový, jaký jste očekávali, začnete si klást otázky. Rozhodl jsem správně? Mohl jsem něco udělat jinak? Postupně jsem pochopil, že cílem není pochybností se zbavit. Důležité je naučit se s nimi pracovat. Vrátit se ke svým rozhodnutím, hledat poučení, ptát se kolegů, přijmout chyby a posunout se dál. Dokonce si myslím, že určitá míra pochybností je v medicíně zdravá. Chrání vás před přílišnou sebejistotou a udržuje v pokoře.
Asi hlavně to, aby se tolik netrápil tím, že nemá všechno dokonale naplánované. Když jste mladí, máte často pocit, že potřebujete přesně vědět, kam směřujete. Jakou specializaci si vyberete, kde budete pracovat, čeho chcete dosáhnout. Jenže moje kariéra je vlastně důkazem, že život takhle nefunguje. Nikdy jsem neplánoval, že se budu stěhovat mezi několika americkými městy, strávím roky výzkumem, potom znovu nastoupím do klinické přípravy, a nakonec skončím jako neurointervenční lékař na UCLA. Další rada by zněla, abych zůstal zvídavý. Abych tvrdě pracoval, obklopoval se inspirativními lidmi a nebál se příležitostí, které nezapadají do původního plánu. A hlavně abych si našel dobré mentory. Lidi, kteří vám pomohou vidět možnosti, o kterých jste dosud ani nepřemýšleli.
Přál bych si zažít dobu, kdy vážné poškození mozku už nebude automaticky znamenat trvalé následky. V léčbě cévních mozkových příhod jsme za poslední roky udělali obrovský pokrok. Například mechanická trombektomie, při které dokážeme odstranit krevní sraženinu z mozkové tepny a obnovit průtok krve, zásadně změnila možnosti léčby. Pacienti, kterým dříve hrozilo těžké a trvalé postižení, se dnes někdy dokážou zotavit způsobem, který by ještě nedávno působil neuvěřitelně. Ale pořád narážíme na jednu zásadní hranici: schopnost mozku regenerovat se po vážném poškození. Představte si, že bychom jednou dokázali nejen obnovit průtok krve, ale také opravit poškozenou mozkovou tkáň. Obnovit nervová spojení, která nám umožňují chodit, mluvit, pamatovat si nebo přemýšlet. To by změnilo život milionům lidí. Zní to jako science fiction? Možná. Ale když jsem studoval medicínu, také bych si jen těžko dokázal představit některé zákroky, které dnes provádíme zcela běžně.
To je těžká otázka, protože všechny tři věci jsou neoddělitelně propojené. Pro neurointervenčního lékaře existuje jen málo silnějších zážitků než ošetřit pacienta s devastující cévní mozkovou příhodou nebo prasklým aneurysmatem a poté sledovat, jak se vrací ke své rodině, práci a životu, který se ještě nedávno zdál ztracený. Takové okamžiky člověka naplňují hlubokou pokorou. Připomínají mi, proč tuto práci děláme a proč záleží na každém rozhodnutí, každé minutě a každém milimetru. S postupem mé kariéry pro mě ale získaly stejně hluboký význam také vzdělávání a mentoring. V současnosti vedu na UCLA specializační vzdělávací program v neuroendovaskulární medicíně a také program klinických stáží pro pozorovatele. Takže pokud dokážu pomoci vychovat lékaře, kteří se následně postarají o tisíce pacientů, budou vzdělávat další generace a sami se stanou mentory, pak dopad této práce dalece přesáhne vše, čeho bych mohl dosáhnout já sám. Až tedy jednou odložím svůj bílý plášť, doufám, že si mě lidé nebudou pamatovat jen díky pacientům, které jsem léčil, ale také díky lékařům, které jsem pomáhal formovat.
Zveřejněno / aktualizováno: 19. 11. 2026




















