„Původně jen záložní plán. Dnes vím, že radiologická asistence byla ta nejlepší volba,“ říká studentka Tereza Grygerková

Chtěla být lékařkou, a dokonce se na medicínu dostala. Nakonec ji ale život zavedl na jinou cestu – k radiologické asistenci. Obor, který měl být jen krátkou zastávkou, si ji postupně získal natolik, že dnes ví, že rozhodnutí zůstat bylo správné. V rozhovoru Tereza Grygerková popisuje, jak vypadá studium radiologické asistence, první praxe ve Fakultní nemocnici Ostrava i to, proč tahle profese rozhodně není jen o „mačkání tlačítek“.

Terko, co tě přivedlo k volbě studia radiologické asistence?

Zdravotnictví mě lákalo vždycky a mým velkým snem bylo stát se lékařkou. Na medicínu na lékařskou fakultu jsem se dokonce dostala a medicínu asi rok studovala. A i když to byl můj vysněný obor, postupně jsem si uvědomila, že to není to „pravé ořechové“. Nebyla jsem natolik odhodlaná a přesvědčená, abych obětovala tolik času, kolik je pro studium medicíny potřeba. Mým záložním plánem bylo zdravotnické záchranářství, ale ani tento obor mi nakonec nebyl souzený.

Takže volba nakonec padla na radiologickou asistenci...

Upřímně? Byl to pro mě tehdy spíše takový „záchranný obor“, abych měla kam nastoupit, pokud by to se záchranářstvím nevyšlo. A přesně to se stalo. Nastoupila jsem na obor, kde jsem původně vůbec nechtěla zůstat. Plánovala jsem, že jeden rok „přežiju“ a pak znovu zkusím přijímačky. I přes prvotní zklamání a nechuť, mě obor postupně začal bavit, a nakonec si mě naprosto získal a dnes můžu říct, že vše dopadlo tak jak mělo a já jsem moc spokojená.

Člověk si často může věci nějak naplánovat, ale život si pak stejně často připraví vlastní scénář...

Je to tak. Dokonce, když jsem začala studovat radiologickou asistenci, chodila jsem do školy s tím, že u ní nechci zůstat, takže jsem se vlastně ani moc nezajímala o to, co přesně obnáší. Věděla jsem jen, že přijímačky jsou z fyziky a biologie, což jsem měla zvládnuté už ze střední školy a z přípravy na medicínu. Každopádně ale radiologická asistence pro mě byla mnohem příjemnější volbou než například všeobecné ošetřovatelství. Práci s lidmi mám moc ráda, jinak bych do zdravotnictví vůbec nešla, ale „práce u lůžka“ mě nikdy nelákala. Vyhovuje mi, že je to kombinace práce s pacienty a zároveň s moderními technologiemi.

Jak vypadá takový typický den studentky radiologické asistence?

Hodně záleží na ročníku. V prvním ročníku jsme měli převážně přednášky a cvičení. Například anatomii na pitevně nebo fyziku a fyziologii v laboratořích, kde jsme dělali různé pokusy. V letním semestru druhého ročníku už jsme začali chodit na praxe do Fakultní nemocnice Ostrava. Ve třetím ročníku už je praxe výrazně víc. V zimním semestru se ještě střídají přednášky s praxemi, ale v letním semestru už žádné přednášky nemáme a chodíme každý všední den na praxe do nemocnice. Během těchto souvislých praxí se vystřídáme na všech pracovištích – radiodiagnostice, radioterapii i nukleární medicíně. Každý den po skončení praxí jdeme domů a pak bychom se měli pomalu, ale jistě začít připravovat na státnice... jak to ale v realitě vypadá, si asi všichni dokážete domyslet. (úsměv)

Které předměty tě zatím nejvíc bavily?

Jednoznačně praxe. Tam jsme se naučili nejvíc. V našem oboru jsou praxe naprosto zásadní. Samozřejmě i teoretické znalosti mají v našem oboru nenahraditelný význam, takže z konkrétních předmětů mě nejvíc bavila anatomie, fyziologie, patologie, radiační fyzika a zobrazovací metody v radiodiagnostice.

Kdy ses poprvé dostala do nemocnice v rámci praktické výuky a vzpomeneš si na svůj první kontakt s pacientem?

Na praxe jsme se poprvé dostali v letním semestru druhého ročníku. Upřímně si nepamatuji konkrétní první kontakt s pacientem. Rozhodně to pro mě nebylo nijak traumatizující, jinak bych si to pamatovala do detailu. Na praxích se ke mně všichni chovali vždy moc hezky, vše mi trpělivě vysvětlovali.

A jak taková praxe pak probíhá?

Ze začátku jsem se hlavně dívala, jak pracují zkušení zaměstnanci Fakultní nemocnice Ostrava, kteří nás měli po celou dobu studia na starost. Jakmile jsem se trochu rozkoukala, pustili mě si vše vyzkoušet samotnou a jen dohlíželi. Ale byli mi stále nablízku. Pacienti jsou samozřejmě různí – s některými se dá příjemně povídat a člověk se dozví i celý jejich životní příběh. Jiní naopak trpí chronickými bolestmi a mohou působit protivně, někteří zase odmítají spolupracovat. V praxi se často setkáváme i s malými dětmi, které mají přirozený strach. Právě proto je pro nás důležité umět pracovat se všemi typy pacientů, přistupovat k nim individuálně a profesionálně. I tyto zkušenosti jsou pro naši budoucí profesi nenahraditelné. Ale co si pamatuju, tak jsem si z praxí nikdy neodnesla vyloženě negativní zkušenost.

Jak náročné je z tvého pohledu studium? Máš při něm ještě čas sama na sebe?

Tohle je hodně subjektivní. Někomu může studium připadat náročné, mně osobně ale nepřijde nijak extrémní. Samozřejmě to není jednoduché. Jsme na vysoké škole, budeme pracovat ve zdravotnictví, a navíc s ionizujícím zářením, proto je nezbytné mít potřebné znalosti i dovednosti, aby nedošlo k ohrožení zdraví pacienta, kolegů ani nás samotných. Co se týče času sama na sebe, tak za mě jde jen o správnou časovou organizaci. Někdy je učiva víc, někdy míň, ale rozhodně se to dá zvládnout. Na sebe i své koníčky mám času dost.

Máš už představu, kam bys chtěla po škole směřovat?

Ano, jasno jsem měla už od prvních praxí. I když jsou radioterapie i nukleární medicína velmi zajímavé obory, mě si získala radiodiagnostika. Už během třetího ročníku jsem se začala zajímat o volná pracovní místa ve Fakultní nemocnici Ostrava a naštěstí se  objevilo místo na centrálním RDG, kde po státnicích také nastoupím.

Jaké jsou z tvého pohledu dnešní možnosti profesního uplatnění po absolvování programu? Co všechno můžeš jako radiologický asistent vlastně dělat?

Radiologická asistence nabízí velmi pestré a široké možnosti uplatnění. Jak již bylo řečeno, radiologický asistent si může vybrat ze tří hlavních oblastí – radiodiagnostiky, radioterapie a nukleární medicíny. Každá z nich má svá specifika a myslím si, že si z nich vybere opravdu každý – ať už je extrovert nebo introvert, jestli preferuje akčnější práci, nebo spíš klidnější provoz, směnný provoz nebo jen ranní. Radiologický asistent rozhodně není jen „ten, kdo mačká tlačítko“, jak si možná někteří myslí. Jde o zdravotnického odborníka, který ovládá práci se zobrazovací technikou, nastavuje vyšetření s ohledem na konkrétního pacienta a dbá na jeho bezpečnost i kvalitu výsledného snímku. Zároveň je to člověk, který pacienta celým vyšetřením provází, vysvětluje jeho průběh, uklidňuje ho a odpovídá na jeho otázky.

Co bys poradila nebo vzkázala někomu, kdo zvažuje studium radiologické asistence?

Určitě bych doporučila jít se na obor podívat například na den otevřených dveří a nebát se ptát. Také bych chtěla uklidnit všechny, kteří mají strach z fyziky nebo matematiky – není to tak hrozné, jak se může zdát.

V neposlední řadě bych chtěla zdůraznit, aby si nenechali studium ani práci ve zdravotnictví znechutit. Ne každý den je ideální, a ne vždy mají lidé okolo dobrou náladu, ale je důležité si udržet nadhled. Není nic horšího než se ke studiu nutit a ztratit vztah k oboru, když víte, že se mu budete věnovat celý život.

Co tě na studiu zatím nejvíc baví a je něco, co tě vyloženě překvapilo?

Jednoznačně mě nejvíc baví praxe – ty mi daly úplně nejvíc. Samozřejmě je naprosto nezbytné mít i teoretické znalosti, díky kterým člověk chápe souvislosti a dokáže pacientům odpovídat na jejich dotazy. Právě my jsme pro ně často těmi odborníky, na které se mohou bez ostychu obrátit a mít jistotu, že se v oboru skutečně orientujeme. Musím přiznat, že mě velmi překvapila rozmanitost tohoto oboru. Před začátkem studia jsem měla stejnou představu jako spousta lidí – že radiologičtí asistenti jsou jen „mačkači tlačítek“. Dnes už vím, že jsem byla na velkém omylu, ale myslím, že to už je z mých odpovědí jasné.

Terka byla jednou z tváří videa na podporu studijního programu radiologická asistence.

Zveřejněno / aktualizováno: 09. 03. 2026